Na webu ASCS, jednoho z týmů, které se zúčastnily naší hry Day of Defeat, se objevila recenze, která přes svoji celkovou vlídnost přináší jistou kritiku hry. Což beru jako vhodnou záminku k malému debreefingu. V recenzi Skoty píše:
Díky tomu že z různých důvodů přijelo méně lidí než se původně předpokládalo, tak původní idea hry dostala trhliny neboť hrát na pět kót v tomto množství lidí znamenalo neustále pendlovat mezi jednotlivými stanovišti ve stylu dobít,obsadit,nahlásit, vzápětí se přesunout dále a téměř totožným způsobem a ni zase přijít…Takto jsme to statečně točili dokola bez většího úspěchu jedné či druhé strany až jsme někdy odpoledne došli k závěru že hru za normálních okolností nelze dohrát : -)))
Princip hry Day of Deafeat (dále DoD) jsem nevymyslel, takže následnou obhajobu prosím neberte jako obhajobu zhrzeného organizátora - píšu ji proto, že jsem přesvědčen o dobrém herním potenciál DoDu pro airsoft a že by bylo škoda jej na příští akci nevyužít o něco lépe. (Pro ty, kdo nebyli na akci, jsou pravidla v pozvánce na akci v předchozím článku.)
Skotty má pravdu, že se na naší akci nikomu nepodařilo obsadit všech pět kót. Určitě si ale nemyslím, že to tak muselo skončit, že "hru za normálních okolností nelze dohrát ". Hra byla totiž s postupujícím časem dynamičtější a celkově lepší - v první polovině se odehrávala spíš jako obyčejná vlajka hlavně na středovém území kolem černé kóty. Pak se ale oběma stranám začaly dařit průlomy a situace byla nejméně dvakrát nahnutá - nejdříve ASCS a spol. takřka dobylo všechny kóty, a následně i Spojenci provedli zdařilý průnik a rychle zvrátili stav na 4:1. Pravda, poté jsme o dvě kóty opět přišly, takže akce skončila plichtou, ale pokud by hra byla stejně dynamická od začátku, určitě by jedna ze stran v rozumném čase vyhrála.
To, že se v první části žádnému týmu nedařilo udržet víc kót, nemá myslím na svědomí menší počet lidí (16), jako spíš to, že jsme zpočátku stanovili příliš vysoký počet hráčů, kteří musí zaráz obsadit kótu - polovinu týmu. Jakmile byl počet snížen na dva a jakmile se oba týmy naučily líp koordinovat a využívat celého prostoru, hra byla o poznání lepší.
Po těchto zkušenostech lze myslím pro hraní DoD doporučit:
- Počet lidí, kteří mohu obsadit kótu, stanovit na dva, v menším počtu hráčů třeba jen na jednoho (čím více, tím těžší je vyhrát).
- Snažit se o co nejlepší koordinaci akce. Sledovat, kam se hráči z obou stran přesouvají, mít přehled o mrtvých a jejich návratu do hry a pokoušet se vymýšlet překvapivé tahy. Je jasné, že vysílaček by v týmu mělo být co nejvíc. Ovšem ideálně by se velitel týmu (může se střídat) neměl zapojovat přímo od boje, ale měl by akci koordinovat z povzdálí - z místa, odkud bude mít co nejlepší přehled. (Nám Spojencům se dařilo zejména tehdy, když jsme se o takové velení improvizovaně pokoušeli.)
- Z předchozího bodu vyplývá, že vhodný je takový terén, který sice skýtá použitelné palebné úkryty, ale současně je jak takž přehledný - akce je pak možné řídit, a jsou mnohem zajímavější. V tom můžeme terén terasy lomu u Dolní Lhoty - až na to bláto - doporučit.
- Respawn 15 min je málo. My tak krátký zvolili kvůli zimě, ale pro hru je lepší klasický 30minutový, abys zabití nepřítele přinášelo početní převahu na dobu, v níž lze kóty obsadit.
- Vzdálenosti kót: Kratší vzdálenosti dělají ze hry rychlejší střílečku a zvyšují pravděpodobnost rychlé výhry nějakého mužstva, delší vzdálenosti posilují "military styl".
Fotky
Mno, tak tady je několik málo fotek z dnešní akce. Kdo je uražen, že na nich není, ať mě zastřelí.
Fotky dlí v této webové galerii.
Na fotkách není příliš vidět to bahno, kterým jsme se občas broooodili a občas v něm i leželi. Chvíli jsem teď dokonce zpytoval svědomí, jestli jsme si vážně museli tak nehezky umazat naše botky, kalhotky a blůzky.
Zeptal jsem se teda toho chlápka ze skutečných RGJ, kterej chudák furt leží o článek níž, co on si o bahně myslí. Chlápek ale jen zavrčel: "War is hell." A ležel dál. Tak já nevim.
Vít, Earl of Madrid
